29.3.2007

Je to až k nevíře. Je pondělí ráno a já zase ležím ve své posteli tady doma na Valachách. Koukám se do stropu a snažím se vybavit si to co se za uplynulých několik měsíců událo. Nebýt fotografií, příjemných vzpomínek a šrámů, tak bych si je nejspíš řekl že to byl jen jeden s neuvěřitelných snů. Nicméně ještě mám v živé paměti to co se událo za posledních několik týdnů a tak se rád s vámi o tyto zážitky podělím.

Potom co jsem se vrátil z mého posledního 14 ti denního pochodu jsme za několik dní se zlatokopy vyrazili na koncert Pink Floyd. Byl to opravdu pohodový zážitek. Nikdy jsem na velkém koncertě nebyl a tak Pink Floyd byli mojí velkou premiérou. Díky tomu, že mě všichni strašili zabavením Dáši nebo Naďi koncertními ochránci pořádaku nemám žádné fotky ale jen vzpomínky. Cestou na koncert jsme se při průjezdu Athur’s passem zastavili kousíček od Castle Hill a prošli jsme si jednu jeskyni. Na tento hodinový výlet temným tunelem člověk moc věcí nepotřebuje. Jen pevnou botu, baterku a plavky, protože se jde celou dobu potokem. Jestli tam tudy někdy pojedete tak si tam určitě zastavte je to fakt dost dobra zábava.

V posledním reportu jsem se také zmínil o lovu kterého jsem se zúčastnil.V pátek dopoledne se mužská část rodiny nasáčkovala do Geoffryho Toyoty, která nás dopravila na konec farmy Billa Perryho odkud jsme už pokračovali po vlastních směr Weahiki Hut. Cestou do chaty na nás čekalo několik nebezpečných brodění. Po vybalení si věcí a ochutnávce zásob vyrážíme na krátkou procházku po okolí, při které zkoumáme kudy se vysoká nevíce pohybuje. Před setměním se vracíme zpět do chaty a připravujeme se na ranní lov.

Je brzo ráno a Geoffrey s Brucem jsou už dávno vzhůru. Geoffrey mi chvíli svítí čelovkou do očí abych se probudil. Moc se mi nechce ale co nadělám. Vylézám ze spacáku dávám si rychlou snídani a lezu do tradičně promáčených bot. Chlapi si berou pušky, já Dášu a vyrážíme. V absolutní tichosti se prodíráme houštinami. Po krátké poradě se chlapi rozdělují. Bruce brodí na druhou stranu údolí a Geoffrey a ja pomalu vyrážíme kupředu. Geoffrey jde první. Já se za ním jen tak potloukám a čekám na nejvhodnější záběr. Občas kontrolujeme Bruce jestli se nám ještě neztratil. Po cestě narážíme na několik čerstvých stop a pár jeleních koster takže doufáme v štěstí a nějakou tu kostřičku taky „vytvoříme“. Snad to nevypadá jako, že jsme si šli zastřílet jen tak ze srandy. Hlavní důvodem je samozřejmě maso ale je velmi běžné, že si lovci uříznou zadní běhy, panenskou a zbytek zvířete nechají na pospas lesním dravcům. Až do poledních hodin jsme se bezvýsledně plížili podél řeky. Po návratu do chaty jsem si sbalil batoh a vyrazil jsem na průzkum potoka, který se line nedaleko od chaty. Cesta proti proudu potoka je dost příjemná. Voda sice není z těch nejteplejších ale co se dá dělat. Hodně zastavuju a fotím. Občas vylezu nějaký ten vodopád ale si po třech hodinách mě zastavuje asi šesti metrový macek, který není možné nijak vylézt. Do chaty dorážím skoro za tmy. Od chlapů se dozvídám, že na lov vyrážíme kolem druhé ráno.

Jsou dvě ráno. Tentokráte jsem ze spacáku vyletěl jak ruská střela. Chlapi byli malinko pomalejší ale díky tomu že nesnídají se náš čas na přípravu srovnává. Bruce místo pušky bere obrovský světlomet, který je napojený na autobaterii. V absolutní tmě jen za občasného světla (moment kdy Bruce rozsvítí lampu, aby se podíval po údolí jestli nejsou nějací jeleni na pastvě) se prodíráme houštinami, brodíme divokou řeku a dáváme pozor abychom nedělali moc velký hluk. Takto, jsme pokračovali po několik následujících hodin až do chvíle, kdy toto bezvýznámné pátrání přestalo chlapy bavit. “Balíme!!!” No s tím se nedá nic dělat. Když nemáme dnes štěstí, tak ho budeme mít třeba příště. Pomalu a se sklamámím se vracíme zpět. Malinko jsem se od chlapů vzdálil protože už mě přestalo bavit chodit za nimi jak ocásek. Tma se pomalinku mění na mlhou proložené šero. Prodírám se houštinou, když se najednou ozve rána jak z děla. Neváhám ani chvíli a utíkám směr odkud se ozval výstřel. Jakmile jsem se vymanil z husté houštiny vidím jak Geoffrey a Bruce utíkají co to jen dá. Jen jsem, tak zaslechnul, že Geffrey neminul. Utíkáme zhurba 150 metrů po proudu řeky. Ve vzduchu jde cítit krev. Chvíli pátráme okolo a za nedlouho chlapi nacházejí mrtvého jelena v řece. Proběhla klasická photosession a hurá s úlovkém zpět do chaty, kde už na nás čekal Navare s Brucovou manželkou. Jelikož už byl den, sbalili jsme si věci a vyrazili zpět domu.

Po návratu jsem nahlédnul do svého kalendáře a zjistil jsem, že už mi zbývá jen něco málo přes dva týdný do odletu domů. Geoffrey mi pomohl dát Béďu dohromady, protože za uplynulý rok jsem mu dal pořádně zabrat. Pak už nezbývalo než se zbalit a vyrazit. Pár dní zpátky mi to ani nedocházelo, jak moc mi budou Jacobsovi chybět. Možná jsem si to nechtěl raději připustit ale při loučení mě všechny ty krásné vzpomínky na jedny z nejpřátelštějších lidí a nejkrásnější dny v mém životě úplně dostaly. Slzy zalily naše očí při obětí na rozloučenou motor Bédi se rozběhl já vyrazil směr Westport. Po cestě do Westportu jsem se ještě zastavil u dost známého kováře Stevena, který mi pomohl vyrobil dýku. Druhý den mě cesta vedla směr Christchurch, kde jsem měl v plánu prodat Béďu. Vytisknul jsem si páru letáčku a udělal si několikati hodinovou tour po místních Backapckers. Už se začínalo stmívat když, se mi rozřinčel telefon. Dva kluci z Dánska, kteří potřebují auto. No proč ne. Za deset minut jsme si dali sraz u kostela. Klukům se Béďa moc líbil, takže nebylo co řešit. Ráno jsme se potkali a vyrazili směr Methven, kde na mě čekala Susanina limuzinka Dr. Gonzo. Do příletu Susan z Antarktidy jsem měl volných několik dní v průběhu, kterých jsem hrál golf, cpal se zmrzlinou a užíval si horkého léta.

Susan přiletěla ve středu pozdě večer a jak jsme se již po telefonu bavili nechtěla zůstat v civilizaci více než jeden den, takže jsem naplánoval týdenní track směr Main Devide of Southern Alps. Konkrétně “ledovcový pramen” řeky Rakaia ale ještě předtím než jsme vyrazili na tuto tydenní procházku nás čekal zahřívací track na Mt. Sommers. Tahle hora vzdálená cca 30 km od Methvenu se osamoceně tyčí do výše dvatisícetřistaněco metrů nad mořem. Track je pěkně udržovaný a když si člověk přivstane a vyjde mu počásko, tak na něj čeká luxusní východ slunce. Nás východ slunce zastihnul u prostřed výstupu. Pořídili jsme několik záběrů a pokračovali na hřeben odkud je krásný výhled na Mt. Cook a přilehlé vrcholky. Sestup jsme si zkrátili jedním lehce veselým žlabem, který nás svedl na druhou stanu kopce. Dál už jsme jen pokračovali po chodníku. Cestu k autu nám zpříjemnil malinkatý vodopád a naše v letním slunci rozpálené udy chladný potok. Ráno jsme naskákali do auta a vyrazili směr Main Devide. Přibližně šedesáti kilometrová projížďka podél řeky Rakaia nám zkončila v jednom kameništi odkud jsme museli porkačovat po svých. Rakaia je asi podle všeho jedna z nejnebezpečnějších řek na brodění. Její specifická šedá bava a silný proud naznačují, že Rakaia je ledovcového původu. Hlavní podíl na její velikosti mají ledovce Lyel a Ramsey. Ke každému z těchto ledovců patří obrovské terminální jezero ze, kterého vytéká i v suchých měsících silná řeka. Obe dvě řeky se stékají už na horním konci toku. Chatu Reisek jsme našli po příjemném a až na několik brodění jednoduchém pěti hodinnovém pochodu super údolím. Celou cestu se bylo na co koukat a tak nám to pěkně uběhlo. Druhý den ráno jsme vyrazili do Lyel Hut přes Main Knob, která dle mapy je vzdálená pouhých několik kilometrů. Jenže zdáni klame. Vyšplhat na Knob vyžaduje opravdu alespoň minimální zkušenosti. Hodinový výstup na pětiset metrovou hroudu nám ale vykompenzoval jeden z těch nejúžasnějších výhledů, který jsem kdy viděl. Pak už jen následovala snídaně v trávě, celodenní válení se na sluníčku a užívání si té pohody. Na sklonku dne jsme seběhli dolů do chaty Lyel, kde jsme zůstali několik dalších dní. V průběhu těchto dní jsme dělali výlety na okolní ledovce, četli a vařili samé dobroty. Na cestu zpět už nám sluníčko nesvítilo a tak z obavy silného proudu jsme zvolili cestu zpět do auta po pravém břehu řeky.

Poslení pohled do údolí za námi, rozloučení se s horami a cesta zpět do Redwood lodge k Jenny, kde jsme bydleli. Další den jsme odjeli do Christchurche odkud mi další den ráno letělo letadlo do Aucklandu. Aby to nebylo všechno, tak jednoduché nakoupili jsme několik krabic piv a také několik lahví vína. Našli jsme jednu opuštěnou pláž kousek od ChCh, kde jsme to všechno vypyli. Druhý den ráno se projevila roční abstinence. No hrůza!!!! Neverever. Při nástupu do letadla mě jako tradičně letištní úředníci skásli za nadváhu zavazadel a mohl jsem klidně vyrazit. Ze slzou v oku jsme se se Susan loučili. I když jsme spolu moc času neztrávili stali se z nás opravdu dobří kamarádi. Cesta letadlem už jako tradičně nebyla ničím zvláštním. Drkocavé přistání na Ruzyni, pusa od mamči a táty, setkání se s Lukášem, Dášou a Radkem mi řeklo, že jsem zase doma.

Je to zvláštní kolik se toho může udát za několik měsíců. Už ani nevím proč jsem sem na konec světa letěl. Možná protože jsem chtěl poznat život, možná jsem chtěl utéct před životem, možná jsem chtěl poznat sebe. Ať už je to jak chce. Uvědomil jsem si, jak je pro mě moje rodina, mí přátelé, hory, fotografie a vše co naplňuje můj život důležité.

Tímto bych chtěl moc a moc poděkovat mamince Vlastě, tátovi Lumírovi, bratrovi Martinovi, babičkám a dědečkům za lásku a bezmeznou podporu, Susan, Geoffrymu, Navarovi Jacobsovým za neuvěřitelné přátelství a důvěru, Denisovi za první kroky, Jesse Andree Morison za inspiraci, Susan from Okarito za pohodu, Sheryl ze krásný úsměv, Dáší a Raďovi za pomoc a ještě víc, Erikovi za náhodu, Daxovi za zkušenosti, Ondrovi a Janči Marčíkovým za radost a přátelství, Luďovi za funkční stereo v Béďovi, firmě Lasting socks za super ponožky a taky Vám všem, kdo jste četli moje řádky. MOOOC DĚKUJI!!!

Lumír ml.